Fotozastávka

Blog zaměřený na svatební fotografování. Nacházíte se v rubrice Fotozastávka. Články zde postupně přibývají, budoucí můžete odebírat přes RSS kanál.

Podívejte se na články z dalších kategorií blogu.

Pojďme se setkávat na Instagramu nebo na Facebooku.

V obrazech i fotografiích můžeme číst

Když jsem před lety otevřel knihu, která podrobně popisovala slavné obrazy malířů, nemohl jsem uvěřit tomu, jak mnoho se dá říct o každém jednom jediném obraze. Nemyslím tím jeho parametry, velikost, dobu vzniku, historické údaje. Byl to popis přímo obsahu obrazů. Proč malíř namaloval to a ono, proč to namaloval sem a ne tam. Dřív když jsem se na obraz zadíval, byl to prostě jenom obrázek a nezaujal mě na delší dobu než na pár vteřin. Po přečtení knihy se to změnilo. Pochopil jsem, že všechno co je na těch obrazech zobrazené, je tam z nějakého důvodu. Že někdo hodně dlouho přemýšlel nad tím, proč to zobrazit, do jaké části obrazu, jakou barvou, v jaké souvislosti k ostatním objektům v obraze, jaký výraz použít, jaké světlo, jaké tahy štětcem, jakou symboliku to všechno má. U obrazu to ani jinak nejde, protože není namalovaný během 1/200 sekundy, jak je to u vzniku fotografie. Obraz si zaslouží víc než jen letmý pohled. Když je divák vnímavý, začne si uvědomovat, že je toho na obrazu mnohem víc, než se zdá na první pohled. A nejde jenom o to obraz si prohlédnout. Rozpoznat jednotlivé objekty v obraze totiž bývá snadné. Inteligentní divák ale začne o obrazu přemýšlet. Proč to tam je? Je to náhoda, nahodilost? Těžko. Každý skvělý obraz v sobě skrývá dobrodružství, které jen čeká na to, až si ho divák objeví. Někdy je až překvapivé, kolik věcí se dá z obrazu pochopit, když ho pozorně sledujeme delší dobu.

Emocionální působení fotografie na člověka

A zatímco jsem popsal pouze „racionální“ část obrazu, která je spojená se čtením konkrétních objektů, přichází ještě druhá vzrušující část. A tou je emocionální stránka, působení obrazu na city člověka. Ta může a nemusí být o trochu složitější, protože každý člověk je jiný a každý vnímá různé věci odlišně. Právě tohle může některým více „racionálně“ založeným lidem na umění vadit. Protože někdy není důležitý obsah sdělení, ale spíš dojem, který v nás obraz zanechá. Někdy je to zážitek okamžitý, jindy si ho člověk uvědomí až zpětně, večer před spaním, druhý den při vzpomínce, za měsíc při spatření něčeho podobného. Každopádně umění v nás zanechá nějakou stopu, někdy v nás rozezní zcela nový pocit, jindy – pravda, nudí. Měli bychom se ale ptát: nudí tím, že je nudný, nebo tím, že nejsem dostatečně pozorný a vnímavý?

Nenechme se ale hned po prvním nezdaru odradit, člověk si svoji vnímavost musí postupně budovat. Někdo má onu schopnost a estetický cit na vysoké úrovni hned od začátku, jiný se tomu musí postupně učit, což taky jde.

Proč k fotografiím nepřistupujeme tak jako k obrazům z galerií?

Tímto úvodem jsem chtěl říct, že fotografie se v mnoha vlastnostech od malovaného obrazu neliší. „Bohužel“ tu ale existuje pár skutečností, které podle mého názoru hodnotu fotky částečně degradují:

  • Vytvořit nějakou fotku může každý, je to snadné a dostupné. Nosíte u sebe neustále foťák v mobilu, nenosíte štětec a plátno.
  • Vytvoření fotky trvá zlomek vteřiny, oproti obrazu, který vzniká typicky hodiny, dny, týdny, měsíce nebo i delší dobu.
  • Vytvořit fotku nic nestojí, v době analogové fotografie byla situace ještě jiná

Všechny tři předchozí body dohromady přinášejí tu skutečnost, že jsme dnes zavalení ohromnou spoustou fotek. Fotky nebereme jako něco zvláštního, co si zaslouží naši delší pozornost. Sociální sítě nás vyzývají k otázce: Líbí – like? Nelíbí – žádný like? Nutí nás ale přemýšlet víc? Naopak, Instagram je pás fotek, kde projíždíme v rychlosti jednu za druhou, není čas se zastavovat. Dívali jste se někdy na fotku déle než jednu minutu? Máte pravdu, většinou za to nestojí. A i pokud by za to stála, tak je fotka příliš malá na to, aby se dala pozorně prohlížet. Slyším teď od vás vyčítavý hlas, že účel Instagramu není ukazovat umění. Máte pravdu, jen se ale snažím poukázat na to, že fotka nám díky všem těmto nástrojům dokonale zevšedněla. Na druhou stranu je tady pozitivní zpráva, že fotografie se tím vším stala dostupná široké veřejnosti a jsme s ní kamarádi. Nebojíme se jí tolik jako obrazů v kamenných galeriích, kam raději nikdy nevkročíme.

Jsem svatební fotograf. Když jsem si tuhle prováděl „průzkum trhu“, znovu jsem si potvrdil fakt, že v komerční sféře existuje spousta fotografů (nebojím se říct, že většina), kteří nevědí, co dělají. A mohou si to dovolit, protože existuje spousta zákazníků, která také neví, co by fotografové měli dělat. Pravda, svatební fotografie je v tomto přímo exemplárním příkladem, protože „dělat ji nějak“ může prakticky každý: stačí mít foťák a klienta. Přitom foťák má každý. Svateb je v České republice 50 tisíc ročně, takže poptávka určitě existuje a není těžké si najít klienta ani jako fotograf začátečník. Přitom není potřeba věnovat se tomu na plný úvazek, mnoho svateb je v sobotu, takže fotit lze pohodlně i při zaměstnání (přestože fotograf pak samozřejmě nestíhá zakázky v tak velkém objemu a dodací lhůty fotografií jsou často v rámci měsíců). Neříkám, že takový fotograf nemůže dodávat kvalitní výsledky. Říkám ale, že tady existuje skvělá příležitost být takovým fotografem, který kvalitní výsledky nedodává a nikdy dodávat nebude. Ne nadarmo se říká, že:

„Pokud si fotografie nezaslouží druhý pohled, nezaslouží si ani ten první.“

K čemu má sloužit rubrika Fotozastávka

Rozhodl jsem se vytvořit sérii článků, které podrobněji popisují jednotlivé fotografie. Ne proto, že bych si myslel, že to jsou skvělé fotografie, jedny z nejlepších, umělecké perly. Naopak vím, že se jedná o tuctové fotky. Váženému čtenářovi bych tady rád připomněl, že jsem komerčním tvůrcem, jehož primárním cílem není originalita za každou cenu. Mým primárním cílem je nechávat za sebou spokojené zákazníky. Fotografie tady ale zveřejňuji proto, abych dokázal, že nad fotografií se může člověk zastavit delší čas než onu „Instagramovou vteřinu“. Abych ukázal (snad prominou ti, kterým je to už dávno zřejmé), že i svatební fotografie může mít svůj vlastní příběh, koncept, úsilí k dosažení, kompoziční záměr. V sérii článků rubriky Fotozastávka se s vámi chci podělit o to, co mě vedlo k tomu, abych danou fotku vyfotil, jak jsem u toho uvažoval, co tomu předcházelo, jak jsem postupoval a kde jsem skončil. Přitom tam, kde jsem skončil já, by mohl někdo z vás klidně navázat a fotografii ještě dál vylepšit.

Na Internetu v současnosti existuje nespočet různých článků a videí o tom, jakou techniku k focení zvolit, jaký zvolit technický postup a jak fotku zpracovat v postprocesu. Jelikož fotografování není žádná složitá věda pro génie, tak se až divím, že autoři chtějí stále popisovat podobné věci dokola a dokola. Proto bych se tady rád zaměřil spíše na to, čeho je k dispozici méně: zamyšlení nad samostatnou fotografií, nad jejím kompozičním a obsahovým rozkladem. Fotografii chci tady povznést nad šedou hromadu obrázků, jako důkaz toho, že třebaže fotka jako médium vzniká ve zlomku vteřiny, tak její sdělení vzniká už mnohem dřív, delší čas. Je často navázáno na víceleté zkušenosti a schopnosti fotografa.

Můj oblíbený příběh o Pablu Picassovi:
„How could you want so much money for this picture? It only took you a second to draw it!”
Picasso: “Madame, it took me my entire life.”

Návod jak číst Fotozastávky

Jak na vás působí tato fotografie? V sérii svatebních fotografií jsem se zaměřil na pocity a útržkovité myšlenky, které mě jako svatebního fotografa pravidelně potkávají při pohledu na fotografii.
Záměrně tady moc neřeším technické aspekty fotografie. Jednak proto, že toho je plný Internet. I proto, že je to často nud. I kvůli tomu, že věřím, že svatební fotografie není v první řadě o technice. Měla někdy nevěsta zájem na tom, abyste ji nafotil 85mm na odclonění 1.4? Měla někdy pocit, že fotografie mohla mít méně šumu nebo více pixelů na délku?
Neměla. Fotografie je o pocitech. O zachycení perfektního okamžiku

Joe Buissink: „Neexistuje dokonalá fotografie, pouze dokonalý okamžik.“

Zapomeňte na technické řešení fotky, důležitý je pocit. Nejsou tady důležité konkrétní fotografie, ale sdělení toho, že nad fotkou se dá delší čas přemýšlet. Všimněte si, jaké si pokládám nad fotografiemi otázky, co si myslím, že se mi podařilo, co se mi naopak nepodařilo, snad vás příběhy někdy i pobaví.
Cílem je nepropagovat svoje fotografie, ale nastartovat vaše vlastní uvažování, vaše vlastní otázky, postřehy a osobní úsudek. Neprve si fotografii pozorně prohlédněte a přemýšlejte o ní. Pokud vás nic nenapadá, přečtěte si článek a zeptejte se sami sebe, jestli vás nenapadlo nic kvůli tomu, že neumíte nad fotografiemi přemýšlet. Až si některý článek přečtete, otevřete si svoje vlastní fotky, dlouze se na ně zadívejte a pokládejte si otázky sami na sebe. Pokud vám nestojí pohled na svoje vlastní fotografie déle než minutu, fotka není zajímavá a nebude zajímavá ani pro ostatní lidi. Fotka vás musí bavit (a nemusí to být ve smyslu humoru). Musíte zjistit, co je na ní dobře a co je špatně, abyste věděli, v čem se dál jako fotograf zdokonalit. A pokud vám bude na vašich vlastních fotografiích připadat, že je všechno špatně, tak neklesejte na mysli. Tohle učení je nikdy nekončící proces a vždycky je možné něco zlepšovat. Pamatujete si slova Joe Buissinka? Tak ještě jednou:

Joe Buissink: „Neexistuje dokonalá fotografie, pouze dokonalý okamžik.“

svatebni-fotograf-Praha-116.jpg

Fotozastávka II. – ořezem za lepší kompozicí

Fotografování siluet. Použití ořezu k zlepšení kompozice svatební fotografie. Použití rámování v kompozici fotografie. Převod do černobílé podoby.

svatebni-fotograf-Praha-140.jpg

Fotozastávka I. – hra pohledů očí

Na této svatební fotografii mě nejvíce zaujala hra očí ženicha a nevěsty. Ptal jsem se sám sebe, jak by fotka vypadala, kdyby se směr pohledů změnil. Směr pohledu udává i to, která osoba získá na fotografii dominantnější roli.